Ať to nevypadá jako lekce zeměpisu ve škole, to jen pro představu, kde se region nachází, a jak vypadá terén. Nakonec si to můžete i vygooglit, vypadá to dost podobně. Jestli se chcete podívat na Wikipedii, tam je na mapě nejlépe označená v záložce Polština, proto tu mapu dávám sem.

Sredna gora je pohoří ve středním Bulharsku, rovnoběžné se Starou planinou. Není moc vysoké, jeho nejvyšší vrchol Goljam Bogdan se týčí do výšky 1605 metrů a průměrná nadmořská výška dosahuje 608 metrů.

Sredna gora hraje důležitou rolí ve formování podnebných podmínek. Mezi ní a Starou planinu se tak formuje unikátní klima Růžového údolí, kde rostě Rosa Damscena – proslulá bulharská olejodárná růže.

Abychom byli v obraze, kde budeme jezdit, zmíním jen jak se Sredna gora rozděluje. Soutěskami řek Topolnica a Strjama se Sredna gora dělí na tři části. Nejdřív budeme jezdit v té západní, která se rozkládá mezi údolími řek Iskăr a Topolnica a nese název Ichtimanska Sredna gora. Nejvyšší je ta střední, Săštinska Sredna gora, která leží mezi údolími řeky Topolnica a Strjama. Tam se budeme pohybovat v posledních dnech našeho přechodu. Ná východ se pohoří snížuje a nazývá se Sărnena Sredna gora.

Takže terénem se střídají louky, údolí řek a lesy v nadmořské výšce kolem 600 metrů. Svahy nejsou moc strmé a jízda je stědně těžká.

Celý tento region je uzce spjat s nejhorším a nejkrutějším období bulharských dějin – Dubnového povstání v roce 1876 proti Turecké říši. Patřil k 4. revolučním obvodu a jeho hlavní středisko bylo město Panagjurište. Zúčastnili se v něm můži z celého okolí. Asi neexistuje vesnice či městečko, které v tomto krvavém povstání nedali hrdiny. Jestli uslyšíte jméno Georgi Benkovski, jeho krvavý dopis a jeho Létající četa, tak je to právě jeden z organizatorů dubnového povstání, který kvůli prozrazení ho předčasně v Koprivštici vyhlásil. Kněžna Rajna vyšila historickou vlajku povstalců s nápisem „Svoboda nebo smrt!“. Dodnes je ještě živá vzpomínka na tuto dobu a připomíná ji spousta památek.

Na jihovýchod od Makoceva se dostáváme do vesničky Bajlovo. Podnebí se tam vyznačuje pozdním jarem, chladným létem, teplým a mírným podzimem a nedlouhou zimou (cca 2 až 3 měsíce). Nejvíce dešťových srážek spadá koncem května a v červnu a nejméně na konci července a srpna.

Jestli mám popsat, kde se Bajlovo nachází, předám jeho láskyplný popis: „Moje rodná ves se nachází přímo proti sluncem v jednom krásném místě, tam, kde se Sredna Gora odděluje od své matky Stara Planina a jde na východ.“ Jen doplním, že je vůči Makoceva na jíhovýchod.

Zajímavé je, že otec Elina Pelina, který byl velmi nadaný a vzdělaný člověk, vytvořil projekt stavby vetrního mlýnu, který později Elin Pelin popsal ve své tvorbě.

Vůbec celá nová historie Bajlova je úzce spátá s rodem Elina Pelina. Na tоmto místě existovala osada v prádávných dob – pravěké obrazy a znaky v jeskyních u vesnice, a také části hliněných nádob a mincí z pozdějších římských dob. Ve středověku ještě existovala vesnička Bajlovo, která ale v 18. století zanikla.

Pozdějí, na začátku 19. století, se tam přestěhoval pradědeček Elina Pelina, Kara Staňo Ivanov, ve snáze schovat své ovce před Turky. Tenkrát to byla osada v místě Klenov dol a později se přesunula tam, kde je teď, kvůli teplejšímu klimatu, dobře schovaným a lepším pastvinám a hojnosti vody. Postupně se vesnička rozrostla a existuje už přes 200 let.

Smolsko je poměrně velká, malebná vesnička, kde se stará obrozenecká architektura potkává s moderními vilami postavenými převážně obyvateli Sofie.

Rozkládá se na svazích hory Vojňag, východně od Bajlova, v nadmořské výšce asi 650 metrů. Z dálky kvůli místy strmým svahům vypadá, že jsou domy téměř na sobě.

Historie obce je bohatá a ztrácí se v dobách osmanské nadvlády. Její vznik datuje kolem roku 1000, byla založena jako vojácká vesnice za vlády cara Samuila, kdy měly být střeženy severovýchodní hranice bulharského císařství. To je důvod, proč nejvyšší, strategický vrchol se nazývá Vojňag (kolem 950 m n. v.), podle slova bojovník.

Zdůrazňuji, že je přízvuk na poslední slabice, protože Petrič z přízvukem na první slabice je známé město na jihu Bulharska, u hranici s Řeckem. Pojedeme tam v jiném zájezdu.

Ještě před dubnovém povstání proti Osmanům největší bojovník za osvobození Bulharska od turecké nadvlády Vasil Levski uspořádal v obci revoluční výbor. Při jedné z jeho návštěv tam turecká policie provedla razii. Levski vyskočil z okna do řeky Topolnica a tak unikl. Budova, ve které se Levski schovával, stále existuje.

Kulturní památkou v Oborište je vesnický kostel, v roce 2004 byl úspěšně restaurován. Příběh říká, že se tam byl ukrýval Vasil Levski, a v roce 1876 v jeden zimní večer posloužil kostel jako úkryt George Benkovskimu a Revolučnímu výboru, který zahrnoval celou dospělou mužskou populaci vesnice Mečka (nyní Oborište).

Město Panagurište se nachází v Săštinska Sredna gora, nejvyšší části pohoří. Nedaleko na sever od něj, v blízkosti letoviska Panagjurski kolonie, je vrchol Bratiya (1519 m n. m.). Městem protéká řeka Panagjurska Luda Jana (v bulharštině Luda Jana znamená Šilená Jana). Cestou tam jedeme směrem východ-jihovýchod.

V okolí města se nacházejí desítky thráckých mohyl. V jedné z nich, zvané Mramor, bylo nalezeno pohřebiště thráckého vůdce. Nedaleko od něj v roce 1949 byl objeven dnes světově proslulý panagjurský poklad, pocházející z 4.-3. století př. n. l.

Založení Panagjurište je spojeno s dramatickými časy po osmanské invazi. Jméno přijde ze slova „panagjur“ (od řeckého πανηγυρι – veletrh), protože se tehdy na březích řeky Luda Jana konaly malé veletrhy.

Už na počátku 19. století dosáhlo Panagjurište významného ekonomického a duchovního růstu. Bylo to významné hospodářské i kulturní centrum. Rozkvětala řada řemesel souvisejících s dobře rozvinutým chovem dobytku: dželepstvo – obchod s hospodářskými zvířaty, abadžijstvo – výroba plášťů z domácí vlněné látky, mutafčijstvo – výroba výrobků z živočišné srsti, tabačestvo – zpracování kůží, pak obuvnictví, a také zlatnictví, které město následně proslavilo zlatnickou Panagjurskou školou. V druhé polovině 19. století pětina obyvatel Pangjuriště byli řemeslnici. Jestli vás zajímá, jak se vše tehdy vyrábělo, uvidíte všechna tato řemesla v historickém muzeu.

V roce 1876 se Panagjurište stal centrem 4. revolučního okresu a hlavním městem Dubnového povstání. Při jeho potlačení město bylo spáleno a Turky zcela zničeno. Zbylo jen několik domů. To je důvod, proč Panagjurište nemá mnoho renesančních domů (na rozdíl od Koprivštica).

Koprivštica se nachází v malebném údolí podél řeky Topolnica, v nadmořské výšce 1061 m v Săštinska Sredna gora. Panuji tady kontinentální podnební podmínky – chladná, ale slunná zima (-4,2 °C během nejchladnějšího měsíce ledna), s hustou sněhovou pokrývkou, zatímco léto je chladné a svěží (16,8 °C během nejteplejšího měsíce července). Je to podmíněno vysokou nadmořskou výškou a obvyklým letním severním prouděním sestupujícím k údolí řeky Topolnica z vysokých svahů Staré planiny.

Podle jedné legendy se v tomto místě usadila jedna bulharská rodina se svými stady takzv. župa. Křížili se tady cesty spojující města Zlatitsa, Pirdop a Klisura se Strelča a Panagjurište. Údolí pokryté svěží zelenou trávou, zavlažované řekou Topolnica a jejími přítoky, bylo vhodné pro odpočinek karavan, cestujících a obchodníků. Tak se postupně zvyšoval počet lidí a domů, vznikli malé rodinné komunity a osada se rozrůstala. I dnes se stále jedna čtvrť města nazývá Župata.

Podle jiné legendy se mladá žena usadila na místě dnešní Koprivštici, protože to bylo vhodné pro hospodářská zvířata. Krátce po příchodu vyrazila do Edirne (dnešní Turecko), kde vymodlila od sultána ferman (písemný rozkaz), aby se stala vládcem Koprivštici, a vesnice získala velká privilegia. Poprvé v tom fermanu sultán nazývá město Avratalan – „ženská louka“, jméno, které bylo pak často používáno Turky. Legenda práví, že Turek s okovaným koněm neměl právo projít vesnicí a jeho obyvatelé mohli volně nosit zbraně. Z vděčnosti a pocty obyvatele Koprivštici nazvali ženu Sultankata, a její potomci po mnoho let byli jmenováni Sultanekovi.

Existují předpoklady, že po pádu Bulharska pod tureckou nadvládou se v této oblasti usadili uprchlíci – potomci velkých bulharských rodin, obchodníci, chovatelé dobytka se svými stady. Mezi nimi byli tři pastýři – Lambo, Toroman a Arnautin (Arnauti nazývali Albánce a Bulhaři z albánských makedonských provincií). Ti vytvořili malé rodinné komunity, které se v průběhu času rozrostly a daly jména dodnes existujících částí města – Toroman machala, Lambovska a Arnautska machala.

Celá historie Koprivštici je velmi zajímavá. Zmíním ještě to, že kvůli množství privilegií se městu dařilo dobře a prospěrovalo. Tím také bylo terčem tureckých zbojníků, to byli propuštění vojáci z osmanské armády, bulharsky kărdžalii, kteří ho třikrát vypálili – v letech 1793, 1804 a 1809. Díky svému vlastenectví, vynalézavosti a tvrdé práci se obyvatelům pokaždé podařilo oživit město a zachovat jeho magické kouzlo až dodnes.

Ještě jedna zajímavost. V Koprivštici padl první výstřel 20. dubna 1876 a bylo vyhlášeno Dubnové povstání. Po řadě strhujících událostí, po pádu Panagjurište byla vyslána turecká armáda, aby se „postarala“ o Koprivštici. 1. května se místní muslimská domobrana, tzv. bašibozuci, začali seskupovat u bran města. Městu se podařilo vyjednat s tureckým velitelem výkupné a díky tomu bylo město zachráněno od vypálení. Nebylo ale zachráněno od rabování. Bašibozuci vpadli do města, drancovali a zabíjeli lidi. O dva dni později přijel i vedoucí armády Hasan bej a chycené povstalce poslal do Plovdivu na soud. Zanedlouho přijel i nejvyšší vedoucí armády Hafaz paša a znovu drancoval a raboval.

Zůstaváme zatím u toho, aby nevypadalo jako učebnice dějepisu. I když je dějepis občas zajímavý jako pohádka, nechci vás už víc zahlcovat. Naštěstí tato pohádka končí dobře. Jeslti ji čtete před odjezdem do Bulharska, aspoň něco budete vědět o minulosti této země. A jestli to čtete během cesty anebo po návratu domů, určitě vám to bude dávat větší smysl a mnoha věcem budete lépe rozumět.

Ať tak nebo tak, doufám, že jsi Bulharsko užijete a vrátíte se domů plni příjemných dojmů a zážitků.