Ještě jsem o tom nezačala psát, a už mám husí kůži... Jde z toho mráz po zádech. Nevídaná a neslýchaná zvěrstva tureckého bašibozuku vůči Bulharů! Obzvlášť kruté během rusko-turecké války, známá také jako bulharská osvobozenecká válka.

Oslavuje své osvobození od turecké nadvlády. Stalo se to v roce 1878.

3. března byla podepsaná Sanstefanská mírová smlouva, kterou byla válka ukončená.

K válce se situace postupně chýlila ještě od roku 1873, kdy vypukla velká hospodářská krize, která zasáhla i Turecko. Turecká vláda zvýšila dosavadní daně a zavedla další. Zvýšené daňové zatížení vyvolalo odpor. Tím na Balkáně vypukl rozsáhlý konflikt známý jako „velká východní krize“, která se skládala z dalších konfliktů a povstání, jako bylo hercegovské povstání, dubnové povstání, srbsko-turecká válka či razložsko-kresenské povstání.

Na jaře roku 1876 Rusko považovalo situaci za příznivou k nové válce s Tureckem. Ale po špatných zkušenostech s Rakouskem za krymské války se tentokráte Rusko rozhodlo zajistit si předem neutralitu Rakouska-Uherska. V létě 1876 se sešli na zámku Zákupy v Čechách ruský car Alexandr II s rakousko-uherském císařem Františkem Josefem I. Na schůzce bylo dosaženo předběžné dohody o rozdělení tureckých držav v Evropě v případě války Ruska s Tureckem. Rakousko-Uhersko mělo získat část Bosny a Rusko jihozápadní Besarábii a Batumi. Srbsko a Černá hora měli být zvětšeny. Rusko se zavázalo, že nebude na Balkáně zřizovat žádné velké slovanské státy.

Velká Británie z ekonomických důvodů stále odmítala takový zásah do Turecka, který by v podstatě znamenal rozpad osmanské říše. Kvůli nátlaku veřejného mínění byla svolána další konference do Istanbulu v prosinci 1876, na které nebylo dohody dosaženo.

Po ztroskotání istanbulské konference spěl vývoj nezadržitelně k válce. Válka se už stala nevyhnutelná po posledním pokusu o mírové řešení a dohody s Tureckem na rusko-britských poradách v Londýně v březnu 1877. Na základě podepsaného protokolu byl Turecku znovu přeložen požadavek na provedení reforem. Když Turecko návrh odmítlo, vypověděl Alexandr II Turecku válku. Stalo se to 24. dubna 1877.

Významné pro Rusko bylo spojenectví s Rumunskem, které nejen umožnilo ruské armádě průchod svým územím až k Dunaji, ale zavázalo se postavit proti Turkům 40tisícovou armádu. Bulharský ústřední revoluční výbor (BÚRV) vydal výzvu k Bulharům, aby se po neúspěšném dubnovém povstání znovu chopili zbraně a začal organizovat domobranu (opălčenie).

Přechod Dunaje ruskou armádou

Přechod Dunaje zahájila ruská armáda 27. června 1877 u Svištova. Turci ustoupili k Nikopolu, Tărnovu a Varně, což umožnilo ruskému velení rozdělit své oddíly. Čelní skupina pod velením generála Gurka zaútočila směrem na Tărnovo, 7. července je dobyla, překročila Starou planinu a obsadila Starou Zagoru.

Západní skupina zamířila k Nikopolu a obsadila ho. Konečným cílem bylo dobytí Vidinu.

Kapitulace Turků v Nikopoli

Největší část armády pod velením následníka trůnu Alexandra Alexandroviče se obrátila na východ směrem Šumen-Ruse-Silistra-Varna. K poměrně rychlému počátečnímu postupu všech tří armád napomohla i záškodnická činnost bulharské domobrany, která operovala v týlu turecké armády.

Avšak turecké velení brzy stačilo přisunout nové síly, které stáhlo z bojiště v Černé hoře a pomocí britského námořnictva přepravilo oklikou po moři. Turecká armáda, pod velením Sulejmana paši 31. července zaútočila znovu na Starou Zagoru, kterou hájilo 3500 ruských vojáků a bulharských domobranců proti přesile 15000 Turků, dobyla a vypálila. Obdobný osud potkal i nedalekou Novou Zagoru.

Obranou průsmyku v Staré planině proti postupující Sulejmanové armádě byl pověřen ruský 

Odražením vojsk Sulejmana paši na Šipce se změnilo i postavení turecké armády v obleženém Plevenu. Osman paša sice odrazil několik ruských útoků, přičemž ruská vojska utrpěla velké ztráty, ale bez pomoci zvenčí se jeho postavení stalo neudržitelným. Obléhání města trvalo až do prosince, kdy turecká armáda v Plevenu kapitulovala.

Před útokem na Pleven

Na tom samém místě dnes, park Skobelev a ohromující Plevenská epopej

To už byl přelom v průběhu války. Prudce se zhoršilo mezinárodní postavení osmanské říše, která se ocitla ve válce zároveň s Černou Horou, Srbskem a Řeckem. Současně ruské velení přeskupilo své síly a vytvořilo tři nová vojenská uskupení s cílem definitivně rozbít turecké armády. Do konce roku 1877 ruská vojska znovu překročila Starou planinu, obsadila Sofii a na přelomu roku i Plovdiv. Na západě se ruská vojska objevila u Kjustendilu na pomezí Makedonie, avšak nepostupovala dále, protože ruské velení kladlo především důraz na útok na Istanbul.

Počátkem ledna 1878 obsadili Rusové Drinopol, čímž byly jednak odříznuty turecké části v severovýchodním Bulharsku mezi Ruse a Šumenem a Rusům se současně otevřela cesta na turecké hlavní město. Turecká armáda byla rozdrcena a stáhla se k pobřeží Egejského moře. Její ústup byl doprovázen vypalováním vesnic a vražděním civilního obyvatelstva.

Hlavní oporou Turecka po celou dobu zůstávala Británie. Britský ministerský předseda nechtěl připustit obsazení Istanbulu Rusy, proto vyslal loďstvo do Marmarského moře. Rusku tak hrozil otevřený konflikt s Británii. Za této situace Alexandr II nařídil, aby se ruské vojsko zastavilo před branami Istanbulu. Turecko se obrátilo přímo na ruské velení se žádostí o příměří. Tím byla předběžně rozhodnuta i otázka obnovení bulharského státu, protože ten figuroval mezi ruskými válečnými cíly.

Dne 3. března byla v městečku San Stefano nedaleko Istanbulu podepsána rusko-turecká mírová smlouva.

Podle ní bylo utvořeno Bulharské knížectví zahrnující na západě horní Pomoraví a celou Makedonii vyjma Soluně a zasahující na jihozápadě až do dnešní Albánie. Na severu měl být hranicí Dunaj, na východě Černé moře až po Achtopol, na jihu Egejské moře mezi ústím řek Města a Vardar, avšak bez poloostrova Chalkidiki. Bulharsko mělo formálně zůstat ve vazalském poměru k Vysoké portě, avšak fakticky být nezávislé, neboť na jeho území nesmělo Turecko ponechat žádné jednotky a Bulhaři měli vytvořit ke své obraně vlastní ozbrojenou milici. Po dobu dvou let měla být v Bulharsku ponechána ruská vojska.

Podmínky sanstefanského míru způsobily v Bulharsku nadšení. Zdálo se, že téměř všechny bulharské požadavky jsou splněny. Nadšení ale netrvalo dlouho, protože od počátku bylo jasné, že evropské mocnosti nedovolí vznik velkého Bulharska pod ruským protektorátem. Mocnostmi, především Velkou Británií, to bylo chápáno jako průhledný pokus Ruska získat přístup do Středomoří. Rakousko tuto smlouvu považovalo za bezprecedentní porušení předchozích dohod. Důsledkem podpisu této smlouvy byl pevný postoj Velké Británie vysláním vojenských rezerv a okupací Kypru. Stejně tak nepřijatelné byly podmínky i pro všechny sousedící státy.

Směr dalšího vývoje utvrdil Berlínský kongres, který byl zahájen 13. června 1878 a zcela zrevidoval sanstefanskou mírovou smlouvu. Za nesporné bulharské území bylo uznáno pouze území mezi Starou planinu a Dunajem, ke kterému byl připojen ještě sofijský sandžak. Na tomto území bylo zřízeno bulharské knížectví s dědičným křesťanským panovníkem, který zůstával nominálně sultánovým vazalem a měl mu odvádět poplatek. Z území na jih od Staré planiny s centrem v Plovdivu bylo pak utvořeno autonomní území v rámci osmanské říše s názvem Východní Rumélie, spravovaná křesťanským guvernérem jmenovaným sultánem se souhlasem mocností na dobu pěti let. Osmanům zůstalo právo mít rozmístěné posádky v bývalých tureckých pevnostech.

Po Berlínském kongresu panovala mezi Bulhary značná nespokojenost, zvláště těch, kteří se ocitli mimo hranice Bulharského knížectví. Ruská okupace byla zkrácena z plánovaných dvou let na devět měsíců, a tak se s ustavením státní správy muselo pospíchat. Největší boje se rozhořely o znění ústavy. Konečná verze textu ústavy, tzv. Trnovská ústava, byla schválena 16. dubna 1879 a na tehdejší dobu byla jednou z nejdemokratičtějších v Evropě.

Přes veškerou tureckou snahu se Východní Rumélie nestala opět plně ovládaným tureckým územím, ale byla z velké části řízena Bulhary. Tím jejích očekávání o svobodním Bulharsku ale zdaleka nebyly naplněny. Cílem bylo sjednocení, osamostatnění a obnovení státu. Cesta ke sjednocení trvala dalších několik let. Kvůli různorodému etnickému složení obyvatelstva na bulharském území a apetitů velikých sil o vilv na Balkáně byla tato cesta dost složitá.

S poděkování k prof. Rychlíkovi a kolektivu, které napsali podrobné Dějiny Bulharska. Další použitý informační zdroj je Wikipedie v češtině a bulharštině. Tím děkuji také autorům použitých článků včetně autorům přiložených fotografie.