Kdysi, hodně dávno, za starých dobrých časů, byla jedna země, nazývaná Balchara. Nacházela se daleko, v objetí nejvyšších hor světa – Imeon a Imaj. Tam, v dálné Balchaře, žil národ s obrovskou sílou. Nikdo se mu neodvážil postavit. Povídalo se, že tento národ pochází ze Slunce a že ho ochraňuje sluneční magie. Všichni ty Bezejmenné znali. Bezejmenní nazývali své kněží – kolobry, a svou sílu – Orenda. Chránili ji jako oko v hlavě a předávali ji jen jeden druhému. Mnoho vládců se pokoušelo toto jejich tajemství ukrást, ale nikomu z nich se to nepodařilo.

Jednoho pohádkového zimního rána se velikému chánovi Bezejmenných narodilo dítě mužského pohlaví. Dny a noci oslavoval celý národ. Nezhasínali ohně. Na medvědích kůžích před hlavním ohněm kolobr přivolával slunečnímu dítěti Orendu.

A v lesích se začali shromažďovat loupežníci. Jejich vůdce přikázal aby chlapce unesli. Buď Bezejmenní prozradí tajemství své síly, nebo syn chána zemře. A tak se i stalo. Loupežníkům se podařilo lstí proniknout do pevnosti a dítě unesli. Tryskem letěli přes lesy jako draci. Ale chlapec měl nevídanou sílu. Kopal a kousal jako vlče, a ten, kdo ho nesl, nevydržel a předával ho dalšímu. Lupiči se unavili těžkou cestou, zimou a nadlidsky náročnou péčí o dítě. Hodili ho do jeskyně a nechali napospas svému osudu.

Druhého dne poslalo Slunce do jeskyně laň... Ta spatřila malé robě, přiblížila se k němu a olízla ho, aby ho zahřála. A klučík se k ní natáhl a začal sát její mléko. Každý den chodila laň do jeskyně nakrmit malého chána. Obdivuhodné a magické bylo její mléko. Po něm rostlo dítě z hodiny na hodinu. A rostla i jeho síla. Stal se opravdovým junákem. Jeho oči byly krotké a dobré jako jelení, a jeho ruce – silné a zdravé jako kmeny dubu.

Nazvali ho Avitochol. Nikdo nemohl zápasit s pohádkovým junákem, a on si nikdy nezačínal s dobrými lidmi. Ale pronásledoval ty, kvůli kterým přicházela všechna neštěstí na zemi. Uslyšel-li, že se někde objevil zločinec, našel ho v jeho doupěti a už ho nikdo nikdy nespatřil. Bědovali všichni zločinci v oněch zemích. Někteří utekli, jiní jakoby se do země propadli.

Když vyhnal i posledního zločince, našel si Avitochol tu nejkrásnější dívku a oženil se s ní. A tak se spojili v jedno – největší dobrota a síla s největší krásou na zemi. Narodili se jim obdivuhodně silné a krásné děti – s krotkýma jeleníma očima a silným, dobrým srdcem.

A rod Avitochola se množil... ale pořád neměl své jméno.

Magické bylo mléko sluneční laně a silná byla Orenda. Avitochol žil dlouho, celých tři sta let. Když ulehl na smrtelné lože, shromáždil se kolem něho velký rod synů, dcer, jejich dětí a jejich dětí. Přistoupil k němu prvorozený syn a poprosil svého otce, než odejde ke Slunci, aby jim dal jméno. Řekl tehdy Avitochol: „Děti moje, vaše jméno bude nejobdivuhodnější a nejtěžší jméno na světě. Žádný jiný národ ho nebude umět vyslovit tak jako vy. Tak bude vaše jméno zachováno čisté a vždy vás bude ochraňovat. Nazývejte se BĂLGARI. Zanechávám vám toto jméno, abyste se dokázali poznat kdekoli na světě. Proto ho chraňte! A pamatujte si, že Bulhar je narozený, aby žil podle jeleního zákona. A tento zákon říká:

„SÍLA BEZ DOBRA NEMŮŽE BYT! ALE ANI DOBRO NEMŮŽE BYT BEZ SÍLY!“

A tak Bulhaři žili podle jeleního zákona. A když se jim narodilo dítě, říkávali: „Žába se narodila proto, aby se schovávala v blátě. Vlci – aby pronásledovali svou kořist. A ty žij hrdě a krásně jako jelen!“

Tuto legendu, kterou jsem donedávna také neznala, jsem si s údivem přečetla v jedné knize, která si zaslouží zvláštní povídaní. Její záhlaví, stejně jako celá kniha, se dá těžko přeložit do jakéhokoliv jazyka. Nejblíže, ale ne přesně výstižné, v češtině to zní: „Majitelka Páně“.

Na tuto knihu může být pyšný každý Bulhar, protože oživuje staré a (určitě i záměrně) po tisíciletí potlačované až do zapomenutí bulharské zvyky, které vypovídají o národní identitě a vedou k jejím kořenům. Napsala ji jedna Bulharka, která jako mnoho z nás, snila a představovala si, že najde své štěstí v zahraničí. Netušila však, že je tato cesta předem odsouzená k neúspěchu.

Že ji její silné bulharské kořeny nejenže vrátí zpět do rodné země, ale také že jí dají tak neuvěřitelnou sílu, aby se vydala na úžasnou poznávací cestu a stala se průkopnicí v pátrání po bulharské identitě.

Že vzkřísí touhu celého bulharského národa probudit svou národní hrdost a sounáležitost.

Že v celém národě rozpálí touhu vědět víc a víc o starých národních zvycích a o jejich neskutečném působení a vlivu na naše životy.

Že díky této knize se mnoho Bulharů vědomě vrátí ke svým kořenům.

Že se staré národní zvyky znovu zrodí a stanou se uvědomělou součástí života mnoha Bulharů.

Že tím způsobí takovou tichou revoluci. Revoluci v národním sebe-vědomí, v národním sebepojetí.

Je to neskutečně statečná žena a já se jí hluboce klaním!

Její jméno je krásné, ale nezní zrovna bulharsky, protože její otec je Ital. Jmenuje se Rozmari De Meo. Ale i přesto má Rozmari obdivuhodně silné bulharské kořeny.

Děkuji Ti, Rozmari, za to, že vyzdviháváš bulharský národ na vyšší, uvědomělou úroveň!