Čtyři roky budovali dům sedláka (čorbadžiho) Christa Daskalova v Trjavně. Hlavním mistrem byl Dimităr Ošaneca a jeho prvním pomocníkem byl Ivan Bočukoveca. Budovali ho s obrovskou láskou, překonali všechny své dovednosti, vložili do toho celá svá srdce. Dodnes je to znát! I dnes, o víc než 200 let později, tento dům vyvolává údiv.

Psal se rok 1808. Na svátek sv. Jiří, který se v Bulharsku slaví 6. května, byl dům dokončen. Připravovalo se posvěcení domu. Celé město se přišlo podívat, takový dům v Trjavně ještě nebyl! Všichni oba stavitele nadšeně chválili.

Jenom jeho majitel byl jaksi nespokojený. Byl to bohatý obchodník, hodně cestoval po světě. Viděl spoustu bohatě ozdobených domů. Jeho dům se mu zdál na výzdobu chudý, jakoby mu něco chybělo...

Výtka, kterou pocítil ve slovech sedláka, se starého mistra Dimitra hodně dotklo. Vyskočil a řekl, že ve dvou pokojů vytvoří takové stropy, jaké ještě svět neviděl. A stal se zázrak! Vyskočil i učeň Ivan a řekl, že on také může vyrobit stropy a že nebudou horší než ty mistrovy. Na tu dobu to byla nevídaná opovážlivost, aby učeň zpochybnil mistrovství svého učitele! Někteří ze starých navrhovali, aby byl tento nepokorný učeň  potrestán. Ale jiní, moudřejší, navrhli, aby se oba vsadili. Ať svou prací dokážou, kdo je nadanější. Opravdu nevídaná umělecká výzva!

Řečeno, učiněno. Mistr a učeň stvrdili sázku palci. Hned následujícího dne začali.

Zavřeli se každý v jednom pokoji. Nikdo nikam nevycházel, každý přísně hlídal, aby ten druhý jeho práci neviděl. Jenom Manka, sedlákova dcera, jim nosila jídlo a nářadí.

Po šestí měsících, na sv. Dimitra, přišli na dvorek Daskalovova domu staří mistři řezbáři říct své těžké rozhodnutí. Zhodnotit, čí strop je krásnější. Určit vítěze.

Vešli nejdřív do pokoje učně. Když se podívali ke stropu, oněměli údivem! Shora jakoby na jejích tváře pálilo horké červencové slunce, symbol mládí a touhy po životě. Všechny jedním hlasem vykřikli: „Mistr je už teď Ivan Bočukoveca!“

Ale až se dostali do dalšího pokoje, rovnou strnuli! Ze stropu na nich také hřálo slunce. Bylo to klidné a moudré květnové slunce, kolem kterého bylo rozesetých 88 kopretin, přitom se ani jedna neopakovala. Staré mistři uznali: „Mistrem je už sice Ivan Bočukoveca, ale největší mistr, Usta, je mistr Dimităr. Jemu připadá červený pás za nejvyšší mistrovství v Trjavně.“

Mladému mistrovi popřáli, aby jeho sláva rostla a nesla se po světě a aby se Manka stala jeho nevěstou.

Jestli se to tak stalo doopravdy, nemůžeme dnes s jistotou říct. Tento příběh už ušel dlouhých 200 let i víc, aby doputoval až k nám. Jisté je, že tak skončila ušlechtilá sázka mezi oběma mistry. Díky ní se dnes můžeme nechávat hřát oběma nádhernými slunci.

Legenda během své cesty nadchla spousta umělců. O víc než 100 let později spisovatel Račo Stojanov (jehož jméno nese divadlo v nedalekém Gabrovu) napsal drama Mistři, a později skladatel Paraškev Chadžiev napsal stejnojmennou operu.

Že nevíte, proč je trochu výš napsáno Usta? Co to má znamenat a jestli má něco společného s ústy? Také nevím, kdy, jak a proč to vzniklo, ale vím, co to znamená. Kdysi to bylo něco jako titul o nejvyšším mistrovstvím. Když někdo ovládal nějaké řemeslo na nejvyšší možné úrovni, byl věhlasný mistr a nikdo se mu nevyrovnal, přidávali před jeho jménem titul Usta (přízvuk je v bulharštině na poslední slabice). Většinou byl tento titul připisován nejlepším stavitelům, jejíchž dílo se dalo přirovnat k umění.

Cesta do Trjavny